Múj sused eštébák,
né on, já sem taký darebák.
Nevím co ho na mně trápí,
vystrkuje do mňa drápy.
Vrčí, vríská, oplúvá,
gamby, hubu nadúvá.
Ohovárá, pomlúvá
rečama, téš bes suova.
Furt žaluje - donášá,
na zvjeda sa ponášá.
Gde može tam uškodzí,
na ludzí vúbec jaksi nehuedzí.
Čumí, snorí, nakúká,
od závisci rozpuká.
Opakuje šecko v dvoje,
sere ho to, co je tvoje.
Svoje stráží, zamyká,
retazama obmyká.
Neponúkne, nedaruje,
k sebje hrabe, prihrazdzuje.
Asi tento špicl DOBRO
zapomněl na lásku, dobro.
Zapomňel na človječinu,
ty máš vinu, tu máš špinu.
Čím to asi, čím to bude,
vrácila sa k tebje vláda, lude?
Šak s „vládú ludu“ jedním vrzem,
došla zloba v svjece drzém.
Homo homini zase lupus...
Majetek a super luxus,
vládnú prachy, peňíze
a od čovjeka neprízeň.
Co tam Sodoma a Gomora,
hlavňe, že je plná komora.
Co tam Gomora a Sodoma,
vjeci, vjeci, že máš doma.
Tak jak na to, milý brachu,
s odvahú a bes strachu?
Starý sem a nevím rady,
ešče nezažil sem tolkej vady.
Je to všadze, metastázy raka,
černá vrana na nás kráká.
Vjerím, že rás to národ dožere,
skúrej neš nás to šeckých požere...
Já uš ledva zdvíhám prst
a proci srsci huadzím srsť.
Tak k čemu tento márný apel,
poplačem a utrem sopel.
A ty nedušuj sa o dušu,
že ťelo máš, aj dušu.
Ket bokem si a do ušú
klebecíš len šušušu.